Po uvedení v kinech v roce 2022 Měkké a tiché zasáhl Netflix. Řídký 91minutový thriller natočený v reálném čase, Měkké a tiché vypráví příběh skupiny milých bílých žen, které se sejdou ve výklenku v kostele na společenském klubu. Noc jejich dívek se však brzy rozplyne v noční můře násilí a zkaženosti.
To je asi vše, co mohu říci, aniž bych prozradil velký zvrat filmu – ale upřímně řečeno, fakt Měkké a tiché závisí na tom twist pro šok hodnota je významnou slabinou, takže tady. Upozornění: zbytek tohoto článku obsahuje hlavní spoilery pro Měkké a tiché.
Arthdal Chronicles datum vydání 2 sezóny netflix
Brzy se dozvídáme, že ženy jsou nacistky, jejich klub je skupina tradwife, která se věnuje šíření bílé nadvlády, a jejich večer nabere násilný směr, když se rozhodnou vloupat do domu asijské Američanky, aby jí ukradli pas.
První dějství filmu je napínavé. Začíná to Emily (Stephanie Estes), učitelkou ve školce, která skupinu svolává. Hned od začátku víte, že s Emily není něco v pořádku. Obléká se jako podniková právnička, i když tráví dny obklopena barvami na prsty a krabicemi od džusů. Když se maminka jednoho dítěte pozdě vyzvedává, Emily využije příležitosti a ukáže mu koláč, který upekla, a dětskou knihu, kterou napsala. Když pak kolem projde opatrovník, Emily přijde s výmluvou, aby poslala dítě dovnitř, aby na ni křičelo. Emilyin koláč je jádrem šokujícího odhalení filmu: když ho v klubu odhalí, vidíme, že ho zdobí obří hákový kříž.
Je děsivě fascinující vidět, jak fungují bílé rasistické ženy – a tiše se navzájem pohlcují. Věrni étosu tradwife jsou posedlí manželstvím a dětmi a neustále mluví o tom, kolik dětí budou mít a s jakými muži se budou navzájem zdržovat. Soudě podle Emilyina plochého, kašovitého koláče, pečení jí očividně vadí. Všichni jsou k sobě silně podezřívaví, štěkají urážky a nadávky, jakmile někdo vybočí z řady. Bílá nadřazenost je chorá fantazie, kterou ve skutečnosti nedokáže naplnit ani ten nejrasističtější bílý člověk.
I když je první akt fascinující, jakmile je kočka vytažena z pytle, film se stává podivně předvídatelným – a děsivým ze všech špatných důvodů.
Skupina jde do obchodu s alkoholem pro víno, kde se setká s Anne (Melissa Paulo) a Lily (Cissy Ly), dvěma asijskými americkými sestrami, se kterými mají pohnutou historii. Když se jim Anne a Lily postaví, bílé ženy jsou tak rozrušené, že se rozhodnou vloupat do jejich domu. Mezi tím okamžikem a vším násilím v traileru víte, že Anne a Lily jsou odsouzeny k záhubě – a je jisté, že když se vrátí domů, Emily a její přátelé zpanikaří a zabijí je. (Tak nějak. Více o tom za chvíli.)
Problém je v tom, že vražda a maskování tvoří celý zbytek filmu. Zabijí sestry a jejich těla vyhodí do jezera. A je to. Emilyin gang neexistuje žádné zúčtování ani kompenzace. Neexistuje žádný okamžik, kdy by ženy vážně pochybovaly o cestách, kterými se jejich životy ubíraly. Neexistuje žádný skutečný přehled o tom, jak nebo proč se šíří nadvláda bílé. Je tu jen ten ošklivý, mozek kazící rasismus samotný a groteskní násilí, které plodí.
Dalším zvláštním aspektem filmu je, že i když právem vyzývá bělošské ženy k nadšené podpoře nacismu, zdá se, že bílým mužům uniká. Pastor kostela, kde si Emily rezervuje pokoj, skupinu vykopne, když si uvědomí, jaký druh klubu vede. Emilyin manžel se tak zdráhá pomoci jí spáchat zločin z nenávisti, že se uchýlí k fackování a urážkám, aby ho dostala na palubu. Rasistické komunity ve skutečnosti závisejí na dodržování přísných tradičních genderových rolí, ale film tuto dynamiku skutečného života zcela nekomunikoval. Místo toho se zdá, že to naznačuje, že jde o ženy – a ne muži -kteří stojí v čele moderního oživení nacismu. Připadá mi to trochu příliš blízké diskusím ze skutečného života, ve kterých běloši nadšeně odsuzují Karens, aby zlehčili svůj vlastní rasismus.
Ale navzdory nedostatkům filmu, spisovatelka a režisérka Beth de Araújo provedla svůj výzkum. V rozhovoru s IndieWire , de Araújo – sama barevná žena – mluví o svých vlastních zkušenostech s rasistickým učitelem a o králičích norách, do kterých se dostala, když se dozvěděla o hnutí Tradlife, odnoži bílého křesťanského nacionalismu, jehož cílem je zplodit co nejvíce bílých dětí. . to nemůžete popřít Měkké a tiché představuje skutečnou hrozbu.
Je to tedy dobrý film? Nevím. Nevím, jak to posoudit oproti jiným filmům, protože mi to připadá spíš jako etnografie než příběh. Zde je důvod, proč mě to tak děsí.
Pokud jste posadili jak rozumného člověka, tak nacistu, aby se dívali Měkké a tiché , mám podezření, že by tito dva diváci odešli, když viděli úplně jiné filmy. Rozumný člověk uvidí mrazivou studii genocidních fašistů zahalených do sladké a jemné ženskosti – odtud název filmu. Nepotřebujeme, aby nám někdo říkal, že to, co vidíme, je zlé.
Obávám se, že nacisté by však nebyli konfrontováni se zrcadlem, které by jim ukazovalo jejich vlastní zkaženost. Namísto toho se obávám, že uvidí přímočarý příběh o skupině žen, která se drží svých ideálů a které se nechají zaslepit neškodným žertem, který se pokazil. Až příliš snadno jsem viděl bílého supremacistu, jak moudře přikyvuje spolu s odpornou rétorikou žen na jejich klubovém setkání, protože tu není nikdo, kdo by této rétorice čelil. Skutečnost, že Anne na konci přežije a lapá po dechu, když vyskočí z jezera, může rasistovi připadat jako výstřel podobný konci tradičního hororu. Ach ne, monstrum stále žije! Co teď udělají naše neohrožené hrdinky? Pokud si myslíte, že je tento scénář přitažený za vlasy, vezměte v úvahu, že bělošští supremacisti se shromáždili na podporu Kylea Rittenhouse a dalších vrahů. Nacisté jsou ze své definice naprosto v pořádku se zabíjením lidí. Nevidí na tom nic špatného.
Je tento problém vinou filmu? Znovu, nevím. Bílým rasistům je známo, že postrádají sebevědomí, takže není jasné, jaký druh zprávy by se k nim mohl dostat, a nemyslím si, že by se někdo měl obtěžovat natáčením filmů pro nacisty. Přál bych si to však Měkké a tiché byl méně klaustrofobický. Pocit filmu v reálném čase, který vytváří iluzi, že byl natočen na jeden dlouhý záběr, je docela povedená kinematografie – ale s radostí bych to obětoval za příběh, který by byl propracovanější. Emily a jí podobní jsou nudné postavy, protože pod svým násilím a nenávistí postrádá nacismus jakýkoli význam. Anne a Lily na druhé straně? Dvě barevné ženy žijící ve městě plném bílých nacionalistů? To je příběh, který bych rád viděl.
Měkké a tiché není zábavné sedět, ale stojí za zhlédnutí, pokud chcete pochopit násilí skrývající se pod povrchem hnutí Tradlife. Pokud však máte tu smůlu, že znáte nějaké bělošské rasisty, držte to od nich dál – aby se nerozhodli dělat si poznámky, jak uniknout vraždě.
(doporučený obrázek: Momentum Pictures)
